Evolucionismus vs. kreacionismus

Autor: Vít Bartoš

Šok! Misijní náboženská akce v době vyučování přímo na školním prostranství krajského gymnázia, povinná pro všechny žáky a oficiálně podporovaná ředitelem školy! Hlavní část programu: přednášky, svým charakterem odpovídající kázání! Myslíte si, že jde o další mediální strašení islámem, o islamofobní hoax nebo o záměrně vypuštěnou kachnu zesměšňující nenávistné projevy xenofobů? Nikoli, jde o nedávnou realitu na polském gymnáziu v Českém Těšíně.

Na této sekulární veřejné škole, jejímž zřizovatelem je Moravskoslezský kraj, se několik let po sobě v rámci akce Czas na zmiane nešířila dnes tak obávaná islámská věrouka, ale na křesťanských dogmatech postavený kreacionismus, popírající evoluci. Přítomní kněží strašili žáky celoživotním utrpením a obavami, jako jedinou pevnou hodnotu jim vštěpovali boha a teorii evoluce označovali jako nedoložitelný filozofický výmysl.

Podívejme se tedy podrobněji na to, co je ve skutečnosti filozofickým či teologickým výmyslem. Je kreacionismus ve srovnání s teorií evoluce opravdu tak argumentačně silný? Byla Země skutečně stvořena před 6 000 – 10 000 lety a byli všichni živočichové (včetně dinosaurů) před vyhnáním z ráje býložravci?

1. Kreacionismus a evolucionismus

Zdá se, že existují jisté problémy, které se s neúprosnou periodicitou a nutkavostí zjevují v doméně světonázorových rozepří. Je sice pravda, že problém kreacionismu v českém silně agnostickém prostředí nijak zásadně nerezonuje, nicméně jsou patrné slabé náznaky toho, že i v našem intelektuálním prostředí toto téma není zcela nepřitažlivé.

Navíc lze argumentovat, že české intelektuální prostředí nesmí ležet ve vakuu; jako příslušníci malého národa s jazykem nepodobným žádnému světovému jazyku si to prostě ani nemůžeme dovolit. A tak se tu chceme zamyslet nad fenoménem moderního kreacionismu, který je v současnosti hojně diskutovaným tématem zvláště v anglosaském intelektuálním prostředí. Tato debata totiž docela dobře manifestuje sílu a komplexitu moderního vědeckého poznání právě jako vice versa ukazuje určité myšlenkové stereotypy, které mohou být v lepším případě známkou neznalosti a nutného antropocentrismu, v horším případě omezené bigotnosti a s ní ruku v ruce spojených konzervativních idejí.

Je jasné, že kreacionismus ve své podstatě odporuje základním vědeckým představám o vzniku vesmíru, naší planety a života na naší planetě.

Kreacionismus představuje doktrínu, která jednoduše říká, že vysvětlení vzniku světa tak, jak jej podává autoritativní text Bible (první Mojžíšovy knihy), je jediné možné a pravdivé. Rozlišme nyní čistě kvůli orientaci dvě úrovně kreacionismu[1]: na nejobecnější rovině jsou kreacionisté všichni ti, kdo věří v teistický model, kde bůh je suverénním tvůrcem a udržovatelem našeho světa. Z tohoto hlediska jsou jak židé, křesťané, tak muslimové, kreacionisty. V užším smyslu slova jsou dnes za kreacionisty považováni ti, kteří věří v doslovnost Bible a – což je důležité – dokonce tvrdí, že existují vědecké[2] důkazy pro tradiční biblickou doktrínu.

Je jasné, že kreacionismus ve své podstatě odporuje základním vědeckým představám o vzniku vesmíru, naší planety a života na naší planetě. V současnosti je největším nepřítelem kreacionistů evoluční teorie, jak je posledních 150 let rozvíjena počínaje Darwinovým dílem „O původu druhů přirozeným výběrem“. Je asi zcela jasné, proč tomu tak je. Evoluční teorie totiž nevysvětluje nic menšího, než původ lidských bytostí (a ostatních tvorů), což bylo až do té doby téma, které má kompetenci a především autoritu rozhodnout jen tradiční náboženství. Navíc, jak již dávno poznamenal PierreTeilhard de Chardin, evoluční proces jakožto univerzálně aplikovatelný princip stačil penetrovat ohromnou škálu věd, a tak nebezpečí základního evolucionistického principu popírajícího nutnost rozumného tvůrce skutečnosti vystupuje až příliš výrazně v konfrontaci s tradičními teologickými tezemi. Evolucionismus v nejširším smyslu slova skutečně představuje pohromu pro teismus.

Kreacionistická představa o stvoření a stáří světa

Kreacionismus (současné anglosaské provenience) ve svém užším smyslu slova má svůj intelektuální historický původ zejména v reformaci. Slavná Lutherova teze o „solascriptura“ (pouze písmo) měla naznačovat, že jen Bible a nikoliv církevní autority včetně různých interpretátorů vyjadřuje skutečnost. Katolická teologie je totiž tradičně svázána s racionální problematizací výkladu písma – již první církevní otcové jsou nucení uvažovat o metaforickém či alegorickém výkladu bible. Nevýhodou či výhodou (jak se to vezme!) tohoto přístupu je pak to, že se nikdy nemusíte dopracovat ke „skutečnému“ významu biblického sdělení – to dává prostor na jedné straně pro pluralitu interpretací a na druhé straně to dokazuje nutnost vyšší autority (katolické církve) při jejím výkladu. Proto vystoupení radikálních reformátorů, zpochybňujících autoritu církve (Hus, Luther, Kalvín …), vede ve větší či menší míře k přijetí doslovného významu Bible – alegorickou intepretaci je napříště nutno brát s rezervou, protože je zjevně výsledkem zásahu omezené lidské mysli, a ta už od časů evangelistů nemusí být inspirována či vedena Duchem svatým. Konečně toto doslovné přijetí je samozřejmě možné jen tehdy, pokud jste přesvědčeni o nadřazenosti víry nad lidským rozumem, o nadřazenosti posvátného textu nad vědou, o nadřazenosti zázraku nad přirozenými procesy. Již tímto krokem a na základě tohoto historického pozadí je dopředu zřejmé, že vést racionální debatu s kreacionismem není prostě tak docela možné – „credoquia absurdum est“[3] s klasikem řečeno.

Svůj „boom“ ale kreacionismus zažije od 19. století a to samozřejmě zejména v souvislosti s vystoupením darwinovské evoluční teorie, která je náhle velkým ideovým konkurentem kreacionismu. Od té doby pokračuje argumentační přestřelka, ve které kuriózně, ale vlastně velmi logicky, kreacionismus musel postupně revidovat vlastní původní předpoklad založený striktně na důsledné víře a doslovném chápání biblického poselství. Jak uvidíme dále, kreacionismu se v argumentaci proti evolucionismu budou náhle velmi hodit argumenty tvrdé vědy, jako je například fyzika. Co ovšem čekat od protivníka, který vyznává strategii paradoxu a absurdity?!

1.1 Evoluce aneb řád zadarmo
Abychom plně docenili intelektuální novátorství evolucionismu, musíme si uvědomit, co je jeho největším a vpravdě filosofickým poselstvím. Filosof a kognitivní vědec Daniel Dennett to ve své knize s příznačným názvem „Darwinova nebezpečná myšlenka“ vyjádřil jednoduchým a úderným sloganem: „řád zadarmo“. Nebezpečnost Darwinovy myšlenky, a tedy i moderního evolucionismu, spočívá skutečně v tom, že dokáže vysvětlit pozorovaný řád bez toho, aniž bychom byli nuceni jej vysvětlovat působením supranaturální inteligentní bytosti, která dává věcem smysl tak, jako to analogicky dělají lidé ve vztahu k artefaktům, kterých jsou sami tvůrci. Řád zadarmo ve své podstatě znamená, že uspořádanost či ohromující komplexita se v přírodě děje sama od sebe (rozumějte přirozeným výběrem), což je opravdu troufalá a na první pohled nepochopitelná myšlenka, která je navíc historicky bezprecedentní.

Za nepochopitelností konceptu „řádu zadarmo“ na bazální kognitivní úrovni stojí nám všem lidským bytostem biologicky vlastní intencionální postoj, který projektujeme do všech událostí, které se chovají systematicky. Tento postoj je také pravým původcem animismu – v každém trochu složitějším procesu vidíme vnitřního homunkula, který jej řídí. Tento postoj je tak hluboce přirozený, že se jej jen těžko můžeme zbavit. A přesto to byl právě Charles Darwin, kdo ukázal, jak vznik komplikovaného řádu může být výsledkem aplikace několika jednoduchých pravidel, přičemž exekutorem těchto pravidel je ne-intencionální (neoduševnělý a neosobní) proces přirozeného výběru.

Autor sloganu „řád zadarmo“, filosof a kognitivní vědec Daniel Dennett

Darwinova nebezpečná myšlenka je nakonec postavena na jednoduchém principu. Mějme množinu – v termínech biologie „populaci“ – individuí, která mají různou zdatnost[4], a proto se od sebe tato individua více či méně liší. Tito jedinci pak v rámci mnohoúrovňových[5] a komplexních enviromentálních tlaků podstupují selekci. Tato selekce z variací je podstatou darwinovského evolučního procesu, a pokud trvá tento proces dostatečně dlouho, vede ke vzniku nových druhů. Když tuto myšlenku zjednodušíme úplně do krajních mezí, dospějeme k závěru, že pozorovaná enormní komplexita našeho biologického světa je principiálně redukovatelná na ideu zkoušení rozmanitých modifikací (fenotypů) obecného schématu v rozmanitém prostředí. Čeho je zapotřebí, je pouze mnoho času a (biotického) materiálu.

Když k tomu přidáme ještě obecný systémový a konstrukční princip[6] výstavby biologických entit, který prostě spočívá na zachování a stavění nových biologických konstrukcí jedině na základě historicky původnějších systémů (evoluce nikdy nestaví znovu „na zelené louce“), pak dojdeme k závěru o kontinuitě a společném základu (a tedy i příbuzenství) všeho biologického, což byl samozřejmě rovněž Darwinův (empiricky vysledovaný) předpoklad.

Závěr tedy zní, že diachronní historické procesy konzervují sdílené principy biologických entit a přirozený výběr (selekce z variací) inovuje a třídí. Toto jsou velmi pravděpodobně systémově postačující podmínky pro evoluci, pro proces, který vygeneroval tu skutečně zázračnou komplexitu a rozmanitost, jež pozorujeme v přírodě.

1.2 Kreacionistické argumenty proti evolucionismu
Existuje celá paleta argumentů, které jsou proti evolucionismu ze strany kreacionismu vznášeny, přičemž všechny mají jednu věc společnou; jsou neadekvátní. Tyto argumenty sahají od metafyzických předpokladů, přes metodologické principy vědy až po prosté popírání empirických dat, která v průběhu století posbíral celý korpus přírodních věd geologií počínaje a genetikou konče. Podívejme se detailněji na ty nejznámější z nich.

1.2.1 Metodologické aspekty kritiky
Jeden z nejznámějších a domněle nejpřesvědčivějších argumentů kreacionismu proti evolucionismu je postaven na staré pozitivistické teorii o nutnosti bezprostředních pozorování jako základu každé seriózní přírodní vědy. Proto také kreacionisté tvrdí, že evoluce nikdy nebyla pozorována. Vychází se tu z naivního poznatku, že vývoj a vznik nového druhu, který by se postupně a graduálně odštěpoval z jiné předcházející formy, jsme prostě dosud přímo nepozorovali.

Na to se ovšem ihned dají říci dvě věci: 1) že to není pravda a 2) i kdyby to pravda byla, pak se nejedná o dostatečný argument proti darwinovské evoluci.

K prvnímu bodu lze argumentovat tak, že evoluce skutečně pozorovatelná je. Příkladem je genetická změna u zástupců hmyzí populace při adaptaci na pesticidy – individuální resistence na pesticidy vedla skrze darwinovský přirozený[7] výběr ke vzniku odolnější populace. Zde skutečně došlo k významným změnám v genofondu výchozí populace (a změna v genofondu v populaci je dnes chápána jako postačující rys pro to, abychom mohli konstatovat evoluci). Kreacionisté si neuvědomují, že tento proces je z dlouhodobější perspektivy postačující pro vznik kompletně nového druhu.

V rámci argumentační vstřícnosti ale připusťme, že evoluce skutečně není bezprostředně pozorovatelná, a tak si evolucionismus nemůže dělat nároky na to být tvrdou vědou. Ani tato námitka ale neobstojí. Ernst Mayr se vyjádřil pregnantně: „Liší se evoluční fakta od fyzikálních? Ano, do jisté míry. Pohyb planet můžeme pozorovat přímo. Evoluce je naproti tomu historický proces. Dřívější stadia přímo pozorovat nemůžeme, musíme si je odvodit z kontextu. Takové závěry jsou ale značně spolehlivé, protože 1) je lze velmi často předpovědět …2) lze je potvrdit několika různými liniemi důkazů a 3) většinou nikdo neumí najít žádné jiné racionální vysvětlení. … Otevřeně říkám, že neumím pochopit, proč tak obrovský počet dobře podložených závěrů nemá být vědecky stejně přesvědčivý jako přímá pozorování.“[8] To znamená, že přímá nepozorovatelnost je jen velmi slabým argumentem proti elementárnímu evolučnímu principu. Některé (nota bene nevratné) procesy se prostě odehrávají ve zcela jiných časových a strukturálních proporcích, než by odpovídalo požadavkům na přímé pozorování lidským kognitivním aparátem. To je obecně problém všech ostatních historických disciplín od kosmologie a geologie po biologii.

Přední evoluční biolog 20. století Ernst Mayr

Argument několika různých důkazních linií je velmi důležitý. Ukazuje na transdisciplinární provázanost různých věd, které dohromady přispívají ke koherentnímu obrazu skutečných přírodních procesů. V případě biologické evoluce se bavíme o komplementaritě takových disciplín, jako je paleontologie, komparativní anatomie, geologie a genetika. Obraz evoluční historie je pak výsledkem procesu, který by se dal přirovnat ke skládání částí „puzzle“, přičemž je zřejmě kriticky nepravděpodobné, že by náš aktuální obraz mohl být nějak fundamentálně pokřivený, pokud různé disciplíny se svými různými metodologickými přístupy dokážou vygenerovat nesmírně koherentní a z mnoha perspektiv potvrzený celkový rámec (obraz). To, že většinou nikdo nedokáže najít žádné jiné vysvětlení pro evoluční události, vyplývá právě z faktu koherence různých důkazních linií. Pokud vám provázaný systém vědění nedává jinou možnost jak interpretovat daný fakt, tak to při velké komplexitě a empirické spolehlivosti (z hlediska prediktivních a vysvětlovacích schopností teorie) tohoto systému pravděpodobně znamená, že žádná jiná možnost jednoduše neexistuje.

A tím se dostáváme k druhé úzce související námitce, kterou můžeme často od kreacionistů zaslechnout. Ta říká, že „Evoluce je jen teorie a nikdy nebyla dokázána.“[9] Záludnost této teze spočívá v pragmatice slova „teorie“. Uvedená věta se snaží vyvolat dojem, že evoluční teorie je spíše jen hypotéza, která má nějaké alternativy. Proto také řada kreacionistů požaduje v rámci „intelektuálního demokratismu“, aby byl kreacionismus zcela stejně jako evoluční teorie vyučován na středních či vysokých školách. Pokud má něco v lidovém smyslu slova statut „pouhé teorie“, pak jakákoliv jiná „také pouhá teorie“ má právo na rovnocenné uznání (a výuku).

Problém má přirozeně řešení v ten moment, kdy si uvědomíme, že termín „teorie“ ve vědeckém smyslu slova znamená něco výrazně jiného než „názor“ či „hypotéza“, což jsou ekvivalentní výrazy z hlediska „lidové“ interpretace termínu „teorie“. V rámci vědeckého diskurzu je teorie chápána jako koherentní množina obecných propozic a jejích důsledků, které užíváme jako principy při vysvětlování třídy fenoménů (jevů, pozorování apod.) určitého typu. Vědecká teorie má dále tři důležité vlastnosti: empirickou potvrditelnost a falzifikovatelnost, vnitřní logickou konzistenci a nakonec užitečnost, která spočívá v prediktivní a vysvětlovací mohutnosti této teorie.

Termín „koherence“ (či „koherenční množina“), jak jsme jej výše užívali, je skutečně velmi důležitý. V termínech logiky je koherence nějakého systému definována dvěma důležitými vlastnostmi. Jednou je logická bezespornost a druhou vlastností je tzv. úplnost. Právě úplnost je dobrým kritériem, jak identifikovat solidní vědeckou teorii. Úplnost velmi laicky říká, že každé tvrzení z koherenční množiny musí být dedukovatelné skrze ostatní tvrzení, přičemž zároveň platí, že v koherenční množině nemůžete vyčlenit podmnožinu tvrzení, která by byla logicky nezávislá[10] na zbytku množiny. Jednoduše řečeno, v dobré teorii všechno souvisí se vším. Dobrá vědecká teorie je tak příběh, který do logického řetězce svazuje všechny části tohoto příběhu. Pointa úvahy o koherenci potom zní, že pokud se toto právě tak dobře daří evoluční teorii ve všech jejích empirických doménách[11] (od geologie po genetiku), je skutečně vysoce pravděpodobné, že teorie je správná – proto také dnes mnozí evolucionisté tvrdí, že „evoluce není teorie, je to fakt.“ Pokud je něco bráno jako fakt, tak to znamená, že stupeň potvrzení a zmíněná koherence je takového řádu, že pochybnosti mohou být o detailech, ale nikoliv o celkových výstavbových principech teorie. Zkrátka evoluční teorie je tak masívně potvrzovaný myšlenkový systém (ke kterému navíc neznáme žádnou solidní alternativu), že v podstatě nezbývá než ji při elementární intelektuální poctivosti uznat jako tvrdý „fakt“.

1.3 Evoluce, náhoda a neuspořádanost
Existují velké otázky, jejichž úplné a zcela důsledné zodpovězení je dosud mimo kompetence aktuální vědy (a možná to tak bude vždy). Tyto otázky v sobě skrývají metafyzické jádro a tím pádem dovolují případným oponentům evolucionismu dosud známé odpovědi na tyto otázky zdánlivě legitimně zpochybňovat. Dva následující argumenty proti systému idejí evolucionismu jsou přesně tohoto typu.

První argument říká, že evoluce je v rozporu s druhým termodynamickým zákonem, jak je formulován fyzikou.

Druhý argument pro změnu tvrdí, že vysvětlovat evoluční procesy, vedoucí k existenci neuvěřitelně komplexních systémů pojmem „náhody“, je prostě nepřijatelné a nepředstavitelné.

1.3.1 Evoluce a II. termodynamický zákon
Začněme problémem vztahu evoluce a druhého termodynamického zákona. Dle kreacionistů existuje základní rozpor mezi tím, co říká fyzika a tím, co říká evolucionismus. Druhý termodynamický zákon říká, že v uzavřených systémech roste entropie – tj. snižuje se uspořádanost systému a systém směřuje k tepelné rovnováze, kde se nivelizují rozdíly v pohybovém stavu molekul, a tedy mizí i informace (rozdílnost). Kde mizí rozdílnosti a informace, tam nemůže růst uspořádanost a komplexita. Evoluce je přesně naopak často chápána jako vzorový proces, kde dlouhodobě roste komplexita a uspořádanost. Kreacionisté systematicky upozorňují na tento rozpor a chtějí tím pravděpodobně naznačit, že evoluční teorie je v rozporu s tvrdší vědou, jako je fyzika. Dále nám chtějí asi sdělit, že bychom si jako naturalisté (a ateisté) měli udělat jasno v našich základních představách o fungování věcí ve vesmíru – buď přeci komplexita vesmíru roste, nebo neroste! A na první pohled by se zdálo, že jen jedna možnost smí nastat. Jako by lidský rozum vyprodukoval rozpornou vědu (termodynamika versus evolucionismus), což může být dále chápáno jako potvrzení kreacionistického důrazu na víru jakožto ultimátního epistemického zdroje (když rozum dle jejich názoru selhává).

Co zbývá, je asi jasné – věda o stvoření, která ovšem nesplňuje nutné podmínky pro to, aby mohla být korektně nazývána „vědou“.

Musím tu krátce zmínit jistou kurióznost celé této argumentace. Kreacionisté využívají argumentaci tvrdší fyzikální vědy, přičemž si patrně neuvědomují, že druhý termodynamický zákon je ve své podstatě ještě více v rozporu s logikou stvoření světa vševědoucí boží bytostí než evolucionismus. Z druhého termodynamického zákona plyne potenciální tzv. tepelná smrt vesmíru, což je stádium, ve kterém vesmír dosáhl globálně teploty absolutní nuly a neprobíhají v něm tedy žádné (tepelné) konstitutivní procesy vedoucí k existenci komplexních systémů. Z teologického hlediska si lze jen těžko představit, že by boží plán měl skončit tepelnou smrtí vesmíru a tedy nemožností existence čehokoliv živého. Pokud tedy má být druhý termodynamický zákon vytažen jako trumf proti evolucionismu, pak musíme konstatovat, že je to trumf kriticky kontraproduktivní a teologicky neudržitelný. Logický závěr pak zní, že kreacionistům nemůže vyhovovat ani jedna z uvedených možností a nejkonzistentnější by tedy z jejich úhlu pohledu bylo popření obou interpretací skutečnosti (termodynamiku i evolucionismus). Co zbývá, je asi jasné – věda o stvoření, která ovšem nesplňuje nutné podmínky[12] pro to, aby mohla být korektně nazývána „vědou“.

Domnělý rozpor mezi evolucionismem a termodynamikou žádá systematické vysvětlení. Jako obvykle je kreacionistická argumentace postavena na neporozumění a neinformovanosti. Předně je důležité říci, že druhý termodynamický zákon skutečně platí, ale jeho platnost je omezena na tzv. uzavřené systémy – tj. systémy, které s okolím koordinovaně nesměňují látku a energii. Existují ovšem také systémy otevřené. Byly to práce Ilyi Prigogina (Bruselská škola) od 60. let 20. století, které prokázaly, jak otevřené dynamické systémy, které se nachází daleko od termodynamické rovnováhy, produkují nové komplexní struktury. Organické molekulární struktury ve vzájemné interakci jsou ukázkovým případem právě těchto otevřených dynamických systémů. Není také náhoda, že to jsou právě tyto struktury, na kterých je vystavěn život a celý evoluční proces. V přírodě jednoduše existují systémy, které se dokáží sami od sebe organizovat (tzv. autopoietické systémy) a zvyšovat svoji komplexitu, pokud jsou napojeny na dostatečný energetický zdroj, který v interakci s jejich otevřenou imanentní strukturou utváří informaci.

Konečně základní evoluční myšlenka onoho „řádu zadarmo“ je fakticky uskutečňována dokonce i na nižších než biologických úrovních organizace hmoty. Samoorganizace a směřování ke křivce dynamické rovnováhy (atraktoru) je vlastní procesům na mikroúrovni (elementární částice) a i makroúrovni (uspořádání hvězdných systémů v galaxii např.). Univerzální tvary křivek (atraktory), které pozorujeme u fluidních a obecně u prostorově náhodných procesů, jsou vyjádřením schopnosti přírody utvářet sebe samu v řád.

Přesně tento závěr o přírodě jako „causa sui“[13] je pro kreacionisty filosoficky (teologicky) nepřijatelný. V tento moment se posouváme na onu metafyzickou úroveň, ze které v poslední instanci může kreacionista čerpat ve své argumentaci proti teoretickým i praktickým důsledkům moderní vědy. Že by něco mohlo být příčinou sebe samého, že by nějaká entita mohla mít zdroj pohybu sama v sobě, prostě že by mohla existovat fyzikální realita, která by si zcela autonomně postačovala ve své existenci, je pro značnou část přemýšlivé populace dodnes problematická myšlenka. Kreacionisté ji popírají obvyklou již výše zmíněnou analogií; artefakty fungují díky svému tvůrci – člověku, který je stvořil s jistým záměrem a právě tak přírodní entity ve své systematické existenci představují záměr svého tvůrce – boha. Zcela obecně: každá systematicky se chovající entita vyžaduje svého vnějšího inteligentního architekta[14].

Ve skutečnosti na myšlence „příčiny sebe samé“ není nic tak zvláštního, jak se na první pohled zdá. Platón se domníval, že nesmrtelnost lidské duše spočívá v její autonomii z hlediska pohybu (Platón se to samé ale domníval dokonce o vesmíru jako celku). Aristoteles spojoval „samopohyb“ s prvním hybatelem (bohem), který existuje mimo rámec standardního fyzikálního vesmíru. Proč bychom ale měli přiznávat možnost samopohybu a soběstačnosti jen těmto – velmi hypotetickým – nefyzikálním entitám, když zároveň v přírodě pozorujeme fyzikální procesy, které soběstačnost manifestují právě tak?! Nebylo by nakonec nejkonzistentnější po vzoru Platónově předpokládat, že autopoiese či soběstačnost z hlediska možnosti existence komplexních entit je vlastností celého vesmíru a že v tomto vesmíru se permanentně proměňují vysoce četné enklávy neuspořádanosti ve vzácné enklávy vysoké uspořádanosti?! Že tu tedy dost možná existuje nějaká konstanta komplexity, která vyjadřuje průnik dvou fyzikálních nutností; nutnosti celkového zachování energie (1. termodynamický zákon) a nutnosti přechodu systémů do nejpravděpodobnějšího možného stavu, kde mizí rozdílnosti (2. termodynamický zákon)? Zdá se, že by to bylo uspokojivé naturalistické vysvětlení.

A nakonec této argumentace bych rád zmínil ještě jedno neporozumění, které je poměrně typické i pro příznivce evolucionismu. Je to otázka růstu komplexity biologických entit v průběhu evolučního procesu. Někteří[15] se totiž domnívají, že růst komplexity je imanentním a nutným principem evolučního procesu. To tu popíráme a tvrdíme, že se jedná jen o speciální případ v určité historické epoše vývoje biologických entit. Růst komplexity není fundamentálním principem evoluce.

Je skutečně konstruktivní připustit, že komplexita biologických entit alespoň od kambrijské exploze před 600 miliony let roste. Nicméně zcela komplementárně platí, že předchozí 3 miliardy let pokusů a omylů při konstrukci bazálního života nejsou rozhodně příkladem strmého růstu komplexity. Zároveň tak z dlouhodobějšího hlediska a v souvislosti s budoucím vývojem naší planety lze velmi pravděpodobně očekávat ústup od dosavadní úrovně komplexity biologických systémů. To plyne jednoduše z faktu, že planeta bude měnit takové svoje charakteristiky jako oběžnou dráhu, rotaci, povrchovou teplotu apod. v souvislosti s vývojem centrální hvězdy (Slunce), přičemž podle současných propočtů[16] se již během jedné miliardy let z naší planety stane neobyvatelné místo pro jakýkoliv život.

Autor evoluční teorie Charles Darwin

Když se tedy nyní podíváte na historii života z hlediska delších intervalů trvání (řekněme po miliardě let), zjistíte, že ona zázračná složitost života bude existovat jen v relativně krátkém intervalu na konci historie a možností tohoto života. Potvrzuje se tak naše přesvědčení v souladu s druhým termodynamickým zákonem – enklávy komplexity jsou skutečně vzácné a relativně krátkodobé.

1.3.2 Evoluce a náhoda
Posledním významným bodem, kde se kreacionisté dovolávají údajné inkonzistence evolucionismu, je problém nahodilosti jako formujícího faktoru v evolučním procesu. Argumentace kreacionistů je opět krystalicky jasná. Zcela v zajetí antropocentrismu či antropomorfismu tvrdí, že náhoda nemůže vysvětlovat řád (komplexitu) v přírodě. Složité věci jako kniha, obraz nebo vědecká teorie nevznikají náhodou, ale cíleným záměrem, který takřka algoritmicky postupuje při jejich vytváření. To samé musí platit pro oko, eukaryotickou buňku či lidský mozek …

Tento argument tu opakuji již potřetí a ukazuje – ještě jednou – nejvnitřnější myšlenkový stereotyp[17], který spočívá na lidské intencionální projekci.

Pojďme tedy zpět k problému náhody. Argumentační základnu tohoto typu totiž poskytla kreacionistům samotná věda. Je notoricky známým faktem, že procesy genetické mutace, které jsou jednou ze silných hybných pák evoluce, jsou nahodilé. Jak může vzniknout tolik úspěšně fungujících druhů, pokud mutace nutně nesměřují k životaschopnější biologické konstrukci? Anebo naopak, jak mutace „ví“, co má udělat, aby jedinec fungoval? Odpověď přirozeně zní, že skutečně většina mutací může být letálních a ty vedou k likvidaci jedinců s touto mutací. Nicméně ohromně velký počet variací a ohromně velký prostor podmínek pro uskutečnění variací vede čistě statisticky k přežití alespoň některých. Nesmíme také zapomínat, že biologické entity nejsou zdaleka tak dokonalé, jak si myslíme. Přežívání druhu může být jakkoliv neekonomické a iracionální[18], ale pokud je zajištěna reprodukce a přirozený výběr v daném prostředí nevyvíjí nějaký enormní tlak, pak druh bude přežívat (i kdyby velmi omezeně). Prostě a jednoduše kreacionisté opět nehodlají pochopit, že ohromná ale vždy konečná varieta rozdílných individuí v populacích a ohromná ale vždy konečná varieta fyzikálních[19] podmínek vytvářejících selektivní tlak, jsou dohromady postačující podmínkou pro vznik řádu. Řád je průnikem individuální rozmanitosti a působení rozmanitých tlaků na tato individua (populace). Navíc tento řád není tak dokonalý, jak se na první pohled jeví.

Řada současných biologů[20] nicméně odmítá představu o evoluci jako zcela nahodilém procesu. Pokud panuje shoda na tom, že mutace jsou striktně nahodilé, pak také panuje shoda v tom, že selekce je přímým opakem nahodilosti. Tedy selektivní tlaky od úrovně geologických podmínek po vnitrodruhový výběr genetickou nahodilost jakoby nivelizují.

Celý spor je ovšem postaven na nejasném konceptu „náhody“ či „nahodilosti“. A tím se právě opět dostáváme na úroveň filosofické analýzy a metafyziky.

Dle našeho soudu existují v podstatě tři intepretace toho, co je to vlastně náhoda.

Buď chápeme náhodu jako událost, která objektivně (z pozice božího oka) nemá dostatečný důvod. Toto pojetí lze nazvat „absolutní náhodou“ a lze seriózně pochybovat, že by toto pojetí bylo pro někoho přijatelné, protože je totálně nekonstruktivní i z hlediska teologických úvah.

Nebo chápeme náhodu jako událost, která se objektivně řídí nějakým pravidlem, přičemž toto pravidlo je konečnému inteligentnímu pozorovateli vesmíru nedostupné. Zde chápeme náhodu jako „nepoznanou nutnost“. V dalším vývoji poznání může dojít k objevu tohoto pravidla, anebo je toto pravidlo objektivně (z hlediska časoprostorových určení a z hlediska komplexity) konečnému subjektu nedostupné, protože je příliš složité výpočetně (i když má konečnou složitost)[21], nebo fyzikální nutnosti omezují empirickou identifikaci pravidla.

Nakonec je tu poslední možnost, která říká, že pravidla mohou být ve své podstatě jednoduchá, ale z toho ještě vůbec neplyne, že samotná událost řídící se těmito jednoduchými pravidly, je také jednoduchá a předpověditelná (a tedy jednoznačně nenáhodná). Jedno ze zásadních zjištění moderní vědy o dynamických a chaotických procesech říká, že znalost abstraktních pravidel neimplikuje také znalost toho, jak přesně bude fungovat výsledný proces. Matematik Ian Stewart tento fakt vyjadřuje následovně: „Všimněme si, že tento přístup opět mění význam slova ‚vyřešit‘. Nejprve toto slovo znamenalo ‚najít vzorec‘. Pak se jeho význam změnil na ‚nalézt přibližné řešení‘. Nakonec se z něj stalo ‚řekni mi, jak vypadají řešení‘. Místo odpovědí kvantitativních hledáme odpovědi kvalitativní. V jistém smyslu to vypadá jako krok zpět: je-li příliš těžké nalézt vzorec, zkusme aproximaci; nejsou-li aproximace dostupné, zkusme kvalitativní popis. Bylo by však chybou na tento proces nahlížet jako na krok zpět, neboť to, čemu nás tato změna významu naučila, je, že pro otázky jako je problém tří těles, nemohou existovat žádné vzorečky.“[22] Problém tří těles (které gravitačně interagují) je právě ukázkou, jak jednoduchá pravidla generují složitost, která ale již není formulovatelná jako jednoduchý vzorec, který by byl sumou těch fundamentálnějších jednoduchých. Existují tedy události, které mají zjevně své příčiny, ale tuto strukturu příčin nelze vyjádřit striktním algoritmickým vzorcem. Z tohoto hlediska je evoluce skutečně plná „náhod“.  Faktory ovlivňující přirozený výběr, jako jsou geologické procesy, fluktuace četnosti populace a zdrojů a další, jsou přesně tím případem procesů, které se řídí jednoduchými pravidly, jenže výsledný konkrétní stav systému je silně závislý na detailech počátečního rozložení – jedná se o tzv. chaotické systémy.

Naopak moderní vědecké teorie nás poučují o tom, že logika skutečné přírody spočívá v paralelním zkoušení několika možností, ze kterých je postupně „přirozeným výběrem“ v nejširším smyslu slova vybrána struktura (nebo struktury) s postačující robustností vzhledem k daným systémovým tlakům.

Stewartovo „řekni mi, jak vypadají řešení“ je přesně to, jak postupuje evoluce – vyzkouší celou paletu možných, fyzikálně realizovatelných, možností. Jakoby se evoluce řídila tautologií, která říká „zkus, co je možné a co je v dané situaci možné, ponech existovat.“ Proto můžeme uzavřít naši úvahu o náhodě jako formující síle evoluce: evoluce je výsledkem dialektiky náhody a nutnosti v námi uvedeném smyslu. Krajina možností geologického vývoje naší planety je omezená, možná struktura efektivně se samoreplikujících molekulárních struktur je také omezená – obecně na všech škálách existence systémů jsou hranice vymezující existenci jich samých. Uvnitř a vně těchto hranic ovšem probíhají chaotické procesy, které nelze dokonale předpovědět, a jsou to právě tyto procesy, které individualizují (vytváří variace) systémů daného typu. Náhoda v tomto smyslu je tedy výslednicí průmětů jednoduchých pravidel, jimiž se řídí různé domény (od molekul po geologii) biologické reality. Tento výsledný průmět nemusí být nutně ani jednoduchý, ani analyzovatelný. Na rozdíl od kreacionistů tedy chápeme „náhodu“ jako konstitutivní faktor evoluce a nemáme vůbec žádný problém ji v námi uvedeném smyslu slova užívat jako vysvětlení.

Nakonec celý problém a spor kreacionismus versus evolucionismus je vysvětlitelný na jednoduchém modelu. Kreacionisté spoléhají na lineárně-algoritmickou strukturu procesů v přírodě. Tato představa je rudimentárně odvozena od introspektivního vhledu do vlastního lidského myšlení, které nás neustále přesvědčuje o tom, že myslíme ve struktuře postupných a jasně definovaných operací – a především v termínech apriorního „plánu“.

Naopak moderní vědecké teorie nás poučují o tom, že logika skutečné přírody spočívá v paralelním zkoušení několika možností, ze kterých je postupně „přirozeným výběrem“ v nejširším smyslu slova vybrána struktura (nebo struktury) s postačující robustností vzhledem k daným systémovým tlakům.

Pokud pochopíme podstatu druhého přístupu, jeho heuristickou a explanační hodnotu i logickou přitažlivost, přičemž zároveň pochopíme, že lineárně-algoritmický proces je až redukovanou výslednicí procesu evolučního, pak dostaneme koherentní koncepci přírody a lidské mysli přírodu poznávající. Supranaturální bytost již nebude k ničemu potřeba.

Autor je filozof vyučující na Technické univerzitě v Liberci, je aktivní v organizační platformě Libereds

 

Poznámky

[1] Srov. úvod Micheala Ruse: http://plato.stanford.edu/entries/creationism/
[2] V jakém smyslu chápou tito kreacionisté slovo „vědecký“ se ještě podíváme.
[3] „Věřím, protože je to absurdní.“ je slavná Tertuliánova teze.
[4] Zdatností se myslí určitá struktura rysů zvýhodňující jedince v sebezachování a reprodukci (komparativně vůči ostatním jedincům dané populace).
[5] Mnohoúrovňovitostí (multidimenzionalitou) se míní určitá hierarchie tlaků na jedince v dané populaci. Jako příklad uveďme následující faktory: geologické změny, adaptabilita na cizopasníky, specializace či univerzalita ve využívání zdrojů, vnitrodruhový výběr, mezidruhový výběr apod.
[6] Biolog a filosof FrançoisJacob tento princip vyjadřuje jasně: „V našem světě je hmota uspořádána podle hierarchie struktur v řadě postupných a začleňujících kroků. Ať jsou neživé nebo živé, všechny předměty na zemi vždy tvoří organizované systémy. Na každé úrovni používají tyto systémy jako své složky některé ze systémů nižší úrovně, ale opravdu jen některé.“ Srov. Jacob, F.: Hra s možnostmi. Praha, Karolinum, 1999, s. 38.
[7] V případě užívání pesticidů se spíše jedná o „umělý“ výběr.
[8]Mayr, E.: Co je evoluce. Academia, Praha 2009, s. 311.
[9] Tuto druhou větu souvětí jsme vyvrátili výše.
[10] Pokud se nejedná o bázové axiomy.
[11] To jsou ty Mayrem vzpomínané „různé linie důkazů“.
[12] Např. prediktivní a vysvětlovací potenciál kreacionistické vědy je prakticky nulový.
[13] Spinozovský pojem „příčiny sebe samé“ – tj. nepotřebujete vnějšího supranaturálního hybatele (boha).
[14] Jako krásnou ukázku toho, že tento způsob uvažování je ještě přítomen i u skutečných intelektuálních elit, můžeme uvést nedávnou debatu týkající se kreacionismu mezi dvěma profesory na Oxfordské univerzitě, srov. http://www.youtube.com/watch?v=Yx0CXmagQu0&list=TLL14lNeJc779IKJMbr33dNSFZge51UpTl
[15] Např. již zmíněný PierreTeilhard de Chardin.
[16] Srov.: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vznik_a_v%C3%BDvoj_slune%C4%8Dn%C3%AD_soustavy
(„Asi za miliardu let se zářivý výkon Slunce zvýší a tzv. obyvatelná zóna se od něj posune dále. Země bude natolik horká, že se na ní nebude vyskytovat voda v tekutém stavu, takže život na ní nebude možný. Vodní pára je silným skleníkovým plynem, takže vypařování oceánů by mohlo také zvyšovat teplotu zemského povrchu, a možná tak život na Zemi ukončit ještě dříve.“)
[17] Který je popravdě řečeno vlastní nám všem. Nicméně je možné jej korigovat právě díky úvahám o charakteru přirozeného výběru.
[18] Vzpomeňme, jak řada kuriózně formovaných druhů australské fauny nebyla schopna odolat náporu dovezených savců starého světa. Chování některých druhů vačnatců je z hlediska chování jiných vyspělejších savců tak nápadně iracionální, že dokonce na tyto druhy vznikají vtipy – víte například, co dělá medvídek koala, když hoří les? Hoří také! Pomalost a ledabylé chování těchto živočichů k takovým vtipům přímo svádí. Celé to dokazuje, že biologické entity nejsou absolutně dokonalé a absolutně přizpůsobené. Spíše jsou přizpůsobené jen relativně a to ve větší či menší míře. Ještě jinak; evoluce není o přežití nejsilnějších a o existenci „dokonalých“, ale daleko spíše o eliminaci nejslabších.
[19] A také chemických, biologických …
[20] Srov.: http://www.talkorigins.org/faqs/faq-misconceptions.html
[21] V tomto smyslu je tu asi ještě čistě hypotetická možnost, která svazuje náhodu a nutnost do paradoxní jednoty. Může totiž teoreticky existovat událost, která je výsledkem nekonečně složitého pravidla a z našeho lidského úhlu pohledu se pak musí jevit jako zcela nahodilá. Tato možnost se ale týká spíše světa matematických abstrakt a nedotýká se tak reálného fyzikálního vesmíru.
[22] Stewart, I., Čísla přírody. Archa, Bratislava 1996, s. 66.